Rychlá navigace
Někdy stačí vzít batoh, hodit do něj stan, spacák, pár triček, nějaké to pivko a vyrazit. Vidíte spoustu krásných míst a utratíte jen pár peněz. No a my jsme se tentokrát rozhodli, že si dáme letní trek po polském Baltu.
Auto jsme nechali dělat těžkou práci jen na začátku. Vyjeli jsme ze Štítiny směr Gdaňsk a tam nechali našeho plechového miláčka týden odpočívat. Pak už všechno poctivě pěšky.
Za týden jsme ušli přes 150 km, spali ve stanech, dvakrát v kempu (protože teplá voda je přece jen boží vynález). Batohy měly kolem 10 kg – přesná váha se měnila podle počtu objemu zlatavého moku.
Trasa vedla od města k městu, z promenád na pláže, z pláží do borových lesů a zpátky k moři. Popsala jsem den po dni, jak jsme šli, a k tomu místa, která podle mě v těch oblastech fakt stojí za to vidět.
Den 1: Štítina – Gdaňsk – Sopot
První nádech Baltu a seznámení s městem
V sobotu ráno jsme vyrazili ze Štítiny a dlouhým přejezdem se dostali do Gdaňsku. Tam jsme odstavili auto, utáhli popruhy na batohu a začalo naše dobrodružství. První kilometry byly spíš nasávání atmosféry než výkon.
Gdaňsk – město, kde je těžké schovat foťák
Gdaňsk mě chytil už na první dobrou. Historické centrum je barevné, živé a přitom má v sobě kus mořské melancholie.
Za mě se vyplatí nešetřit časem a projít si:
- Długi Targ (Long Market) – hlavní historická ulice s barevnými domy, radnicí a Neptunovou kašnou. Stačí se tam jen projít a koukat nahoru, jak je všechno krásně přepáleně barevné a zdobené.
- Mariánská bazilika (Bazylika Mariacka) – obří cihlový kostel, který zvenku vypadá „jen“ velký, ale uvnitř člověku dojde, jaké to muselo být ve své době šílené stavitelské dílo. Dá se vylézt i na věž a mrknout na Gdaňsk shora.
- Nábřeží řeky Motławy – promenáda, kde se míchá vůně vody, jídla a života. Starý přístavní jeřáb Żuraw je taková ikonická kulisa, u které prostě skončíš u fotky – ať chceš, nebo ne.
Kdo má rád historii, může přidat ještě Evropské centrum Solidarity, ale to už je na delší čas – hodí se spíš na jiný výlet.
Sopot – lázně, molo a první večerní chill
Z Gdaňsku se přesouváme do Sopotu, kde už to začíná mít takovou tu „lázeňskou dovolenkovou“ atmosféru.
Co za mě v Sopotech nevynechat:
- Sopotské molo – nejdelší dřevěné molo v Evropě, přes půl kilometru do moře. Ideální na západ slunce nebo na to jen tak koukat na lodě a lidi. Ale pozor, vstup na molo je zpoplatněný.
- Ulice Bohaterów Monte Cassino („Monciak“) a Krzywy Domek – hlavní pěší zóna plná kaváren, restaurací a života. Uprostřed toho všeho stojí Křivý dům, budova jak z kresleného filmu, která vypadá, jako by se roztékala.
- Pláž v Sopotech – první kontakt s pískem a mořem. Je široká, dlouhá a ideální na to se jen projít bosky a nechat vlny otestovat, jestli už si troufneš do vody.
Ikdyž se mi v v Sopotech i Gdaňsku opravdu líbilo, těšila jsem se na dlouhé pláže a šum moře daleko od města. Ale i tak jsem si na pláži sundala boty a šla vyzkoušet kvalitu moře, Jasně, že jsem vyzkoušela, zda je slaná.
Večeři jsme si dali ještě na pláži a první noc jsme ulehli v sopotském městském parku. Původně jsme si mysleli, že už jsme v lese, to bylo ráno překvapení, když kolem nás běhali běžci a chodili lidé venčit pejsky.
FotoGalerie – den 1:
Den 2: Sopot – Władysławowo – Jastrzębia Góra
Z lázní do letoviska a k nejsevernějšímu bodu Polska
Druhý den se už linkovali víc na sever, podél pobřeží. Władysławowo je typické polské přímořské letovisko – trochu chaos, spousta lidí, stánků, zmrzlin, ale k tomu moře a široká pláž.
Władysławowo – kde začíná „dovolenkové Polsko“
Když už člověk prochází kolem, stojí za to aspoň krátká zastávka:
- Široká pláž a promenáda – nekonečný pás písku s borovicovým lesem v zádech. Typické místo, kde potkáš rodiny, stánky, nafukovací labutě a všechny barvy léta.
- Rybářský přístav – barevné lodě v přístavu, zápach ryb a pocit, že tady se pořád pracuje s mořem, nejen s turistou.
- Dom Rybaka a vyhlídka – bývalý „dům rybáře“ s věží, odkud je parádní výhled na celé Władysławowo a okolní pobřeží.
- Aleja Gwiazd Sportu – chodník se jmény polských sportovních hvězd. Taková jejich vlastní „Walk of Fame“.
Pak jsme pokračovali dál k místu, které mě fakt bavilo.
Jastrzębia Góra – útesy, vítr a sever
Jastrzębia Góra už má jiný charakter – útesy, borové lesy, blíž k přírodě.
Za mě tady:
- Gwiazda Północy – památník označující nejsevernější bod Polska. Stojí kousek od útesu a je to takový příjemný „milníček“ – jsme nejseverněji, co to jde.
- Klifové pobřeží – pěkné procházky po horní cestě nad mořem, výhledy dolů na pláž a vlny.
- Maják Rozewie – kousek od Jastrzębiej Góry, starý maják s muzeem, odkud je vidět daleko po pobřeží. Jestli má člověk ještě sílu, stojí za odbočku.
Nebudu lhát, dost mě překvapila síla větru, i to, jak byl studený. Ve městech to bylo jako u nás v létě, ale na pláži co nebylo přichyceno, to uletělo. Kolem páté hodiny se začínalo rapidně ochlazovat a teplota moře byla si tak na dva centimetry. Proto padlo rozhodnutí, že se vždy bude koupat jen jeden z nás a já jsem byla první. Ale co mě nezabije, to mě posílí a my ženy, přece vydržíme všechno.
FotoGalerie – den 2:
Den 3: Jastrzębia Góra – Dębki
Kilometry přibývají a přichází jedna z nejhezčích pláží
Třetí den je „prý kritický“. Nechce se mi z teplého spacáku. Čísla se začínají sčítat. Za sebou máme cca 65 km, některé (převážně moje) nohy už protestují, ale moře šumí, vítr fouká a písek je všude.
Dębki – skoro „karibik“ u Baltu
Dębki pro mě byly jedno z nejpříjemnějších překvapení celého treku.
- Pláž v Dębki – široká, dlouhá, písek skoro bílý a jemný, jako by ho někdo proséval přes síto. I v sezóně se dá najít kus, kde nepotkáš ani živáčka.
- Řeka Piaśnica ústící do moře – říčka, která teče lesem a vlévá se do Baltského moře přímo přes pláž. Místo, kde si můžeš smočit nohy v klidnější vodě, udělat milion fotek a jen koukat, jak se sladká voda míchá se slanou.
- Pro akčnější povahy se dá sjet Piaśnica na kajaku až k moři – ideální nápad, pokud si chceš někdy trek propojit i s vodou.
Musím ale uznat, že kluci na mě byli hodní a dopřáli mi konečně teplou vodu v kempu. Takže po teplé sladké sprše jsme vyrazili oslavit Součkovy narozeniny. Teplá véča a Zubrovka dala moři úplně jiný nádech. Focení při západu slunce bylo nádherné. Užívala jsem si to. Jenže mezitím chlapi „popojeli“ a po cestě zpátky do kempu mě dojímali úžasným zpěvem, který přehlušil i šum moře.
FotoGalerie – den 3:
Den 4: Dębki – Biała Góra
Monotónní krása: nekonečná pláž, les a hlava, co si jede svoje
Čtvrtý den přidáváme dalších cca 22 km. Tohle byl zrovna den, kdy bych si do deníčku klidně napsala: „Je to nuuuuda pláž“ – ale začnu od začátku. To si tak jdete borovicovým lesem, s hlavou v oblacích a konečně dorazíte na pláž. Shodíte batoh a cítíte, že je něco divně. Kouknete kolem a ejhle, samí naháči. Co teď? Nohy sakra bolí, takže stud jde stranou, plavky dolů a hurá do moře. Krásné koupání, čisté moře, když svítilo sluníčko, bylo i teplo. Jsem ale ráda, že jsem sebou měla peřovku.
Biała Góra / Białogóra – klidnější kus pobřeží
Oblast Białogóra / Biała Góra je menší, klidnější letovisko, tak trochu schované za borovým lesem.
- Široká pláž – dlouhý pás písku, ke kterému se jde krásnou cestou lesem. Není to tak přecpané jako velká města, člověk má víc pocit „na konci světa“.
- Wydma Lubiatowska – nádherná dunová oblast asi 35 m nad mořem. Vede tudy naučná stezka, po cestě jsou vyhlídkové plošiny s panoramatickými výhledy na lesy a moře. Tichý kus světa, kde slyšíš vítr a pískající písek pod nohama.
FotoGalerie – den 4:
Den 5: Biała Góra – Osetnik (Stilo)
„Dneska jen 15“… a nakonec 27
Pátý den byl takový ten klasický trekový, papírově „lehčí“ den, v realitě 27 km. Ale odměnou je místo, které má fakt svoje kouzlo – Osetnik a jeho maják.
Osetnik a maják Stilo
- Maják Stilo (Latarnia Morska Stilo) – barevný maják v černo-bílo-červených pruzích, stojí na duně kousek od moře. Je zapsaný jako kulturní památka a z vrcholu je krásný výhled na pobřeží a lesy kolem.
- Pěší cesta lesem na pláž – od majáku se dá sejít borovým lesem k pláži, která je klidnější, méně turistická a má přesně ten „divoký Balt“ vibe.
Byl to nádherný den, jen mořská divočina kolem nás, nádherné lesy, bílý písek a šplouchání moře, maják…úplná romantika. Jsem vděčná, že můžu, že mě nohy ještě unesou. Ale už opravdu bolí, objevují se puchýře a písek není na to zrovna ideální. Ale jdeme dál, blíže ke svému cíli. Kluci stále pokračují ve svých legráckách a nálada je výborná.
FotoGalerie – den 5:
Den 6: Osetnik – Łeba
Puchýře, horko a brána do národního parku
Dalších cca 25 km. Tady už puchýře lezou ven, batoh těžkne a člověk začíná chápat, že „dát si trek po pláži“ není jen procházka. Ale cíl dne je skvělý: Łeba, malé městečko, které je ideálním zázemím pro výlety do Słowińského národního parku.
Łeba – malé město s velkou atrakcí na dosah
Łeba je klasické přímořské městečko, kde najdeš všechno: pláže, restaurace, zmrzlinu, ubytko, kempy. Ale hlavní tahák leží pár kilometrů od ní: pohyblivé duny.
- Pláž v Łebě – další dlouhatánská písečná pláž, která večer skvěle funguje jako „chlazení“ po horkém dni.
- Jezero Łebsko – obří jezero oddělené od moře pásem písku. Patří do Słowińského národního parku a krásně ukazuje, jak se tady voda a písek přetahují o prostor.
Odpočítavala jsem už každý metr ke kempu, tolik jsem se těšila na klidnou noc a teplé sprchy. Víte že když jdete po pláži, tak vstupy do Leby jsou očíslované? 31, 30, 29….jupí 1 !!! Konečně, jenže co je to za hluk? Motorka? Druhá? Stá? Stojíme a koukáme, městem projíždí snad milion motorek. Zrovna totiž probíhal obří motorkářský sraz Bike Week Łeba, takže městečko vibrovalo zvukem motorů, rockem a černou koženou módou v každé uličce. A kemp? Najdeme alespoň jedno malé místečko na náš stan? Naštěstí jsme místo našli, šla jsem se okoupat a pak jsme vyrazili mezi muže a ženy v černém a užívali si večerního rachotu. Usnuli jsme těsně nad ránem, unavení, ale neskutečně šťastní. Dorazili jsme do cíle.
FotoGalerie – den 6:
Den 7: Łeba – odpočinkový den & výlet na pohyblivé duny
Poušť uprostřed Evropy a poslední kilometry bez batohu
Papírově odpočinkový den, ve skutečnosti pořád 17 km, jen v jiném tempu. Dopoledne válečka na pláži, moře, ledová voda na unavené nohy. A pak přichází to, kvůli čemu sem většina lidí jezdí – pohyblivé duny Słowińského národního parku.
Słowiński národní park – pohyblivé duny, které fakt musíš vidět
- Pohyblivé duny u Łeby – největší oblast pohyblivých dun v Evropě. Písek se tu vlivem větru neustále přesouvá a některá místa díky tomu vypadají jako poušť: jen písek, vítr a horizont.
- Łącka Góra – nejznámější a nejnavštěvovanější duna, odkud je nádherný výhled jak na moře, tak na jezero. Když stojíš nahoře, máš pocit, že jsi někde úplně jinde než u Baltu.
- Pokud bys to chtěla rozšířit, dá se přidat i Rowokół (vyhlídkový kopec) nebo skanzen ve vesnici Kluki, kde je vidět, jak tu kdysi žili původní obyvatelé – Słowinci.
My jsme tentokrát duny vynechali, protože už jsme tam byli několikrát a puchýře natolik v písku bolely, že jsme zvolili jen válení na pláži.
Zato procházka po městě se opravdu protáhla, ale stálo to za to.
FotoGalerie – den 7:
Den 8: Odjezd domů a malý součet
Ráno balíme stany, karimatky, poslední zbytky jídla a vyrážíme směrem domů. V nohách přes 150 km, v hlavě a srdci spousta obrazů:
- pláže, kde se písek zdál nekonečný
- lesy, kde voněly borovice a smůla
- města, kde to žilo až do noci
- ticho mezi kroky, kdy slyšíš jen vítr a moře
- puchýře, které bolely, ale za pár dní zůstanou jen jako historka
Spali jsme ve vlastních stanech v přírodě, dvakrát v kempu, protože sprcha s teplou vodou je někdy největší luxus na světě. Jídlo a pití jsme si převážně kupovali v Žabce. Jen párkrát jsme zašli do restaurace na jídlo. Koupali jsme se v čistém moři na bílých písečných plážích, viděli jsme města, majáky, duny, útesy i ústí řeky do moře.
A já za tenhle trek z celého srdce děkuju:
- svému úžasnému muži za skvělou organizaci, trpělivost, za to, že nás „provedl“ celou trasou
- Součkovi, že to s námi dal až do konce,
- a taky sama sobě, že jsem to nevzdala, i když nohy pálily a batoh se občas zdál těžší než všechny starosti světa dohromady.
Protože ano, nasbírané zážitky ti nikdo nemůže vzít. A tenhle baltský trek s batohem na zádech je přesně ten typ zážitku, ke kterému se dá v hlavě vracet pokaždé, když se ti v životě začne zdát, že je toho nějak moc.
